I když jsem stále truchlila po rozchodu s bývalou přítelkyní,objevila se v mém okolí žena, nikoliv slečna ale doopravdy žena, věkem lehce pod 40. Moje pocity k ní nabraly na obrátkách, vzrušení z toho,poznat takto starší ženu bylo víc než očividné. Do mysli se mi vrátilo, že mi chybí mateřsķá láska a že si ji rozhodně nechci kompenzovat ve vztahu. Bylo to už téměř 8 měsíců od léčby. Můj mozek měl Bohnice zafixované jako lék pro všechny a na vše.
Květen I...
Té ženě říkejme třeba Z..
Vracela se z Amsterdamu a já už byla celá paf ze setkání. Z toho pocitu, že poznám o tolik let starší ženu mě mrazilo,příjemně. Přišel ten den a Z mě měla vyzvednout doma, byly jsme na procházce. Překvapila mě její pozornost a i to,že mi z Amstru dovezla tulipány. Schůzka to nebyla ale ničím vyjímečná, po příchodu domu jsem jen seděla a přemýšlela,co jsem vlastně čekala,jestli víc,nebo míň, jestli něco..nebo nic..nedokázala jsem si v sobě vyjasnit,zda to bylo natolik fajn,aby jsme se viděly znovu.
Květen II...
Dejme tomu šanci,říkala jsem si.
"Z" mi začala vylévat své srdce se spoustou problémů a já se v ní viděla o pár měsíců zpět. Nabídla jsem jí svou pomoc, a svěřila jsem se jí s tím jak jsem pobývala v léčebně. To jsem ale ještě netušila co tím způsobím. 🙈 Společně jsme došly k řešení,že zkusí časem vyhledat pomoc u nějakého psychologa. Přišlo to ale rychleji než jsme obě čekaly. Jeden den mi napsala že jí je hodně zle (psychicky) a už to nevydrží,první co mě napadlo bylo,dojet na krizáč do Bohnic. Kde minimálně mě život jistojistě zachránili. Sebraly jsme se a jely, byla ráda,že jsem ji oporou,mě v hlavě běželo,že nás tohle sblíží.
Zpátky na psychiatrii...
Bylo nesmírně těžké znovu překročit práh místa,kam jsem poprvé vlezla abych ochránila sama sebe před svými myšlenkami. Jako by se tam zastavil čas,vše bylo stále stejné, z barelu jsme si natočily vodu do kelímků,čas se pomalu blížil k půlnoci. Z dveří vyšla zdravotní sestra, převzala si od "Z" kartičku pojišťovny a občanku. Vyzvala jí aby šla s ní na sesternu. Tu místnost jsem moc dobře znala. Poprvé jsem se v ní svěřovala té samé sestře, poprvé jsem tam dostala Hypnogen a krabku Neurolů. Za sestrou zaklaply dveře a já se snažila tiše poslouchat co si tam říkají. Vlastně jsem ani nevěděla jaké problémy dotyčná má,ale věřila jsem tomu že když jsme se kvůli nim rozhodly jet do Bohnic,je to vážné. K mojí smůle jsem neslyšela z jejich rozhovoru ani Ň. Dveře se otevřely "Z" vyšla a posadila se vedle mě. Objala mě. Dala jsem jí letmý polibek do vlasů. Ani jedna z nás nepromluvila a já si uvědomovala vážnost celé situace. Trápilo mě,že se dost možná má teď stejné myšlenky jako já minulé léto. Nikomu bych tyhle brouky v hlavě nepřála.
Po skoro hodině čekání přišel psycholog a odebral se se svojí novou pacientkou do další z místností kterou jsem nejedentkrát navštívila. "Z" na mě vrhla pohled s utajeným vkazem ,,nenech mě s ním samotnou " a já svůj pohled a myšlenky radši stočila k oknu.
Tajná diagnóza...
Dvě hodiny utekly,já na židli v polospánku zkroucená do divné polohy a "Z" ve dveřích se zprávou od doktora v ruce. Podrážděně jsem ze sebe celá rozespalá vysoukala: ,,tak co? " .. její pravý koutek úst se rychle vyšvihnul do šklebu a úplně stejně rychle i padnul dolů. Unavené jsme se ploužily alejí stromů v Bohnickém areálu a těšily se na pohodlí auta v dohledu. Nasedly jsme,můj zrak se tentokrát upřel na papír který "Z" pečlivě překládala z poloviny na čtvrtinu a chtěla ho vložit do kaslíku u sedačky spolujezdce. Vzala jsem ji za ruku a chystala se přečíst si papír,abych se lépe vyznala v tom,proč tu vlastně jsme. ,,Nechci aby jsi znala pravdu.." ozvalo se z jejích úst a já nedokázala skrýt překvapení z těchto slov.
Tralala...
Tiše jsme jely a ani jedna z nás se v nejbližší době nejspíš mluvit nechystala. Po necelé půl hodině už jsme parkovaly u mého bytu. "Z" na mě upřela naléhavý pohled s prosebným záchvěvem. Ať byla situace jakákoliv,v tu chvíli jsem měla chuť jí líbat. Možná tím jak záhadné to bylo, vlastně jsem v tu chvíli nevěděla kdo je a přesto mě to tajemno tak přitahovalo. ,,Já..mám problém s trávou.." Padla mi čelist. Zklamání se dostavilo a vzrušení spolu s touhou po polibcích zmizelo nadobro. Měla jsem chuť se zvednout a odejít. Při seznamování jsme spolu o těchto věcech mluvily a věděla že s lidmi kteří užívají drogy,ať už jakékoliv, nechci mít nic společného. V tu chvíli mi došlo i to,že krizové centrum neni pro lidi se závislostí a že jsem tam přivedla člověka který tam nepatří. Vše mi v tu chvíli přišlo špatně. Naprosto špatně. Bezpečnostní pás se navinul do plastové schránky, z mých úst vypadlo jen ,,měj se " a dveře bouchly. Už jsem se za ní neotočila.
Žádné komentáře:
Okomentovat