Psychoterapie

                   Jak jsem se k ní dostala, průběh první návštěvy Bohnic, první sezení..
 

Jak jsem se k ní dostala? 

Byl červenec 2017 a já měla díky tomu všemu co se kolem mě dělo špatné myšlenky.
V té době jsem je neuměla popsat, bylo mi smutno,zle..(a to není vše) nebylo to nic hmatatelného, nebylo to nic co bych znala, ale věděla jsem že nechci aby mi tak bylo. Po tom co jsem se sama se sebou cítila opravdu v ohrožení života a věděla jsem že jsem ještě natolik při smyslech abych rozpoznala, že to není úplně tak v pořádku, rozhodla jsem se jít do Psychiatrické nemocnice, léčebny v Bohnicích.
V té době už jsem byla vyčerpaná, za okrajem zhroucení, více než týden jsem nebyla schopná spát, oči mě bolely od proudů slz, věděla jsem čemu ty slzy patří ale poprvé v životě nešly zastavit, doopravdy ne.

Průběh konverzace na příjmu
👉s psychologem 👉 s psychiatrem  
Po tom co jsem v areálu našla CKI (centrum krizové intervence), od kterého jsem si slibovala že mi pomůže, vyšla jsem schody a šla podle šipky až k sesterně, vedle které byly židle a lavičky k posazení. Natočila jsem si vodu do plastového kelímku a čekala..čekala jsem na pomoc. Utíkaly minuty..a hodiny...bylo to nekonečný..po dvou hodinách si mě vzala sestřička k sobě, převzala si kartičku pojištovny a zeptala se, co mě trápí, vše jsem se jí dost zamotaně snažila vysvětlit- bez breku to nešlo.
Přinesla mi další kelímek s vodou a dala mi Neurol na uklidnění, poprosila mě abych se zpátky posadila do čekárny a po další hodině si pro mě přišel pan psycholog Michael K. který byl od prvního sezení úžasný. V tu chvíli už jsem díky léku byla trochu klidnější, projasněnější, ale zle mi bylo i tak a především se dostavovala kritická únava. Po svěření se panu doktorovi a probráním všeho možného a snad i nemožného nadešla závěrečná otázka: ,,No a co s tím? Jak by jsme Vám tady mohli pomoct?" Sama jsem nevěděla co po nich vlastně chci, byla jsem tak zmatená. Nabídli mi hospitalizaci, která by prý byla nejlepším řešením podle nich. Odmítla jsem, chtěla jsem být doma, ve svém. Nabídka na to, zda chci docházet alespon na denní stacionář se mi v té době také příčila, ale řekla jsem si proč ne, nic jiného už mi stejně nabídnout nemohli. Poté jsem byla předána do péče psychiatra a zároven primáře Petra P. s kterým jsem měla čest pouze jednou, předepsal mi silnější Neurol a Hypnogen na spánek. Byl pátek...v pondělí měla začít má první psychoterapie. 

První sezení aneb ehmm...mám přítelkyni! 

 Bála jsem se, nevěděla jsem co mě čeká ale zároven jsem se těšila na nové lidi které poznám, těšila jsem se na to, že můj život bude mít nějaký harmonogram.
V místnosti nás bylo 12, muži i ženy, mladí i staří, ubrečení i usměvaví, tlustí i štíhlí..
Každý si vzal svojí židli a udělalo se takové kolečko, po chvíli přišel i terapeut, Roman, na kterého vzpomínám jen v tom nejlepším. A začalo takzvané "ranní kolečko'' každý řekl jak se má, jaký byl víkend, co dělal, s jakou náladou se dnes ráno probudil, jaké jsou jeho pocity, byla to uvolněná komunikace na té nejvyšší úrovni. Těm lidem absolutně nevadilo že tam s nimi sedí někdo, koho vidí poprvé, mluvili jako kdyby tam seděli jejich nejbližší, témata se týkala těch nejintimnějších věcí jaké si dokážete představit a nemyslím tím témata sexu, ale témata deprese, pocitů o kterých nemluvíte, sebevražedným myšlenkách...
Pak přišla řada na mě!
,,Mmm..dobré ráno..jmenuji se mm...***** a jsem ráda že vás poznávám, mám přítelkyni a o víkend jsem byla s ní."
Myslím že něco v tom smyslu ze mě tenkrát vylezlo. Napoprvý dobrý ne? 👻
Reakce? Nic, absolutně nic, poprvé jsem se nesetkala s tím, že by se na mě někdo díval skrz prsty a proto, na ty lidi s takovou láskou vzpomínám.
Po ranním kolečku které trvalo hodinu byla terapie kde někdo z nás začal mluvit a zapojila se celá skupina. Byly to většinou témata která se týkala běžného života každého z nás ( rodičů, masky, problémy se sebevědomím, problémy v manželství, problémy ve vztahu, práce, deprese, úzkost, panické ataky, bezradnost...) když skončila hodina a půl terapeutické bomby, přišla na řadu 30 minutová relaxace při které jsme si vyndali na zem podložky, deky, polštářky vše bylo k dispozici 💗 Ten den jsme relaxovali Jacobsonovou metodou, dodnes nepatří mezi mé oblíbené, ale to už je individuální 😊 a od toho dne? bylo už jen líp a líp...


v příštím článku se dozvíte:  individuální terapie, vztah mezi terapeutem a pacientem, terapie malbou, relaxace při které jsem se dostala do stavu nevědomí..